Své tělo jsem nenáviděla

Nový rok s sebou vždy nese spoustu očekávání a s ním i předsevzetí. Přejeme si, aby ten nadcházející byl lepší, než ten, za kterým se sotva zavřely dveře a tak vymýšlíme, jak by jsme se mohli zlepšit i my.

Ono to s tím také naprosto souvisí. Tak, jak se budeme chovat, takový budeme mít i život. A tak s prvním lednem odhazujeme cigarety, popelníky schováváme do skříně (přeci jen, co kdyby náhodou..třeba pro návštěvu), nakupujeme permice do fitcentra, které nám pak šednou v peněžence, přestáváme pít alkohol (ono po Silvestru není ani divu) a vůbec se snažíme změnit. Ovšem otázkou zůstává, na jak dlouho. Ono totiž změnit svůj život, to není o tom, zda je prvního, pondělí či jiný datum, které si stanovíme. Základ je, si stanovit priority v hlavě a opravdu chtít. Pak je úplně jedno kdy začneme, důležité je opravdu začít a hlavně vydržet!

A přesně to se podařilo Lucii Skalské z Vlašimi, která se loni rozhodla změnit svůj dosavadní život.

Lucie, je to už více než rok, co se ti úplně otočil tvůj život.

Už od puberty jsem měla problémy s váhou. Bohužel nejsem ten typ, co by mohl jíst všechno a kdykoliv. Další, ne moc dobrý faktor u mě je ten , že při stresových situacích mé tělo křičí po čokoládě. Ke cvičeni jsem se dostala již před několika lety, kdy jsem si činkami léčila problémy v manželství, ale pak přišel rozvod a já během pár měsíců přibrala skoro na 90 kilo.Trvalo to přes dva roky a já se nenáviděla … Nešla jsem si ani koupit kalhoty, protože jsem si nedokázala přiznat konfekční  číslo a tak jsem raději nosila elasťáky. Párkrát se mi stalo, že i okolí na mou váhu reagovalo ne zrovna vlídně. Obzvláště od mužů jsem slyšela-jsi krásná, ale na mě moc tlustá..a to mi k dobré psychické kondici taky moc nepomohlo..:)

Proč jsi se rozhodla pro změnu, co byl ten impuls?

Vždy se mi líbila kategorie bikiny fitness a já se jednoho dne prostě zasekla a řekla si, že budu závodnice. Pomohl mi k tomu přítel, který pracoval ve fitku a já se tam jako „tučňák“ necítila moc dobře. Určitým hnacím motorem byl i výsměch mého okolí, že to nedokážu a že to nejde. Chtěla jsem si vážit sama sebe, chtěla jsem jít příkladem mým holčičkám a přála jsem si, aby na mne byly hrdé. Po tom, čím si prošly při rozvodu si zasloužily silnou a sebevědomou mámu. Chodila jsem denně cvičit, dodržovala přísnou dietu, do toho pořád pracovala, protože vše okolo fitness je poměrně dost finančně náročné. S dětmi mi pomáhal přítel a taky je vychovává k jejich co nejrychlejší a co možná největší soběstačnosti a jsou úžasné!

Většina to ale nevezme takhle „zhurta“ obzvláště, když nevidí hned výsledky. Co tě hnalo dál?

Nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou, ale každodenní boj. Někdy jsem vstávala na trénink k Milošovi Pejskarovi třeba v 5 ráno, protože jiný termín zrovna nebyl. Vystřídala jsem několik trenérů a ve chvíli, kdy jsem nad sebou začala pochybovat, když má forma stála na místě, jsem potkala „anděla“ trenérku a výživovou specialistku Luďku Burdovou, která mi spolu se svým partnerem Zdeňkem Ledvinou, pomohla se najít.  Mění mi jídelníček, nastavují trénink, vrátili mi víru v sama sebe a pomohli mi splnit začátek mého snu. Z každé krize mě Luďka vyvedla a za to jsem jí velice zavázaná. Bez jejich pomoci, podpory rodiny a mých báječných přátel bych to takhle rychle nedokázala.

Kolik kilo jsi  dokázala zhubnout?

Za ten rok jsem dala dolů 38 kilo.

Prozraď nám, co bylo nejtěžší? Chtěla jsi to někdy vzdát?

To, že bych to vzdala mě nikdy nenapadlo. Když přišla krize, zahnala jsem ji ovocným čajem, nebo tím, že jsem si šla zacvičit. Nejtěžší pro mě bylo odloučení od přátel a určitě udržet dietu v práci, protože pracuju v restauraci

Budeš pokračovat dál? Jaké máš teď cíle?

Určitě chci dál cvičit a začít opravdu závodit. Musím zase hodně pracovat, abych mohla uživit rodinu a zafinancovat přípravu na jarní sezonu. Plány mám velké, ráda bych se připravila na nějaké závody mimo Českou republiku a věnovala se fitness i jako trenér.

Ve svých 32 letech můžu říci, že jsem konečně šťastná, mé děti jsou na mě hrdé a to co mě těší nejvíc je, že motivuji další lidi, co třeba pochybovali, nebo se báli se seberealizovat. Každému bych moc přála ten pocit dělat to, co nás naplňuje a dává nám pozitivní energii do každodenní, někdy ne moc lehké reality.